Musherka

Skoro každé dítě něco sbírá. Známky, autíčka, podpisy… Malá Jana Henychová z Jablonce nad Nisou (38) hromadila fotky psů. Psí sbírku má vlastně pořád. Až na to, že je to sbírka pořádně živá a neposedná. Tvoří ji totiž třiadvacet sibiřských huskyů. Její základ se zrodil dávno před tím, než si Jana pořídila prvního.

„Asi ve třinácti letech jsem v časopise Pes přítel člověka uviděla fotku do té doby pro mě neznámého malamuta. Moc jsem si přála takového pejska mít a žít život na dalekém severu.“

Sen se absolventce Technické univerzity v Liberci téměř vyplnil. Žije na severu naší republiky, ovšem na ten daleký už si také stihla odskočit. Loni v březnu totiž se svou smečkou absolvovala jeden z nejtěžších a nejdelších závodů psích spřežení na světě, norský Finnmarkslopet, který je dlouhý neuvěřitelných 1060 km. „Několik stovek kilometrů nepotkáte živáčka, nečeká vás žádný hotel, jen kontrolní body, kde doplníte zásoby,“ vzpomíná žena, která v roce 2004 dala vale práci v oboru, aby se mohla závodům psích spřežení věnovat naplno.

Závod Finnmarkslopet se jede nonstop obrovskou pustou planinou, na které nejsou ani stromy, ani obydlí, a tak se Janě před očima nemíhalo nic, co by napovídalo, že se vůbec posunuje vpřed. Občas zabloudila, občas cítila obrovskou únavu, ale sen jet se svým spřežením tento těžký závod ji hnal dopředu i ve chvílích, kdy ji překvapily zamrzlé peřeje na řece Tana, po níž vedla velká část trati. „Pejskům po hladkém ledě klouzaly nohy a ještě horší to bylo, když se objevily zmrzlé kopce vody. Přes ty nebylo možné přejet a my museli se psy složitě hledat jinou cestu,“ vzpomíná musherka. A dodává, že od zkušenějších kolegů dostala před cestou radu: pokud se led proboří, nech spřežení spřežením a rychle vyskoč. „Jsem ráda, že jsem takovou situaci nemusela řešit, protože tak snadno by to asi neproběhlo,“ přiznává Jana, která mnoho psů ve spřežení sama vychovala od štěněčích let. I tak toho ale měla k řešení dost. Vítr ji sfoukl z reflexních tyček vyznačujících cestu. Všude kolem tma, vzduchem víří vločky a hlavou úporná myšlenka – teď umřu. Bouře zuřící v horách, do nichž měla právě vjet. Srdce buší jako zběsilé: Mám? Nemám? Nikdo by jí nemohl mít za zlé, kdyby se otočila a jela zpátky. Jana ale polkla a rozjela se bouři vstříc.

„Musíte chtít a musí to být silné,“ vysvětluje, kde sebrala odvahu. „Bloudíte, vracíte se spoustu kilometrů, pejsci nechtějí jet dál, zkrátka nic se nedaří. V tu chvíli je jen krůček k tomu přestat věřit a zabalit to. Jenže to právě nesmíte. Když má člověk důvod, dokáže strašně moc. Ten důvod přitom nemusí být nic světoborného. Důležité je, aby byl zásadní pro vás,“ vyznává se závodnice, která skončila na posledním místě, ale i tak má být na co hrdá. „Jsem první žena a první cizinka, která závod dojela.“ Bylo to tvrdé, bylo to na hraně, ale zvládla to.

Osud se jí za statečnost odměnil měrou vrchovatou. Ve chvíli, kdy už byla rozhodnutá žít sama jen pro svou sportovní vášeň a psy, jí v Norsku do cesty vstoupila láska. Takže pohádka o statečné princezně, která má svůj „psí zámek“ v Horním Maxově, může mít ještě pokračování…

Běžec

Nejdelší úsek, který pražský IT odborník Petr Tůma (33) uběhl v kuse, byly tři kilometry na vojně. Teď jich měl před sebou sto padesát v jednom z nejsušších míst planety, v namibijské poušti. Ač má zkušenosti z maratonských závodů na horském kole a nedělá mu problém ujít 25 km denně v horách, tuší, že tohle bude jiné. Že skvělá fyzička nebude na tenhle ďábelský úkol stačit. Jenže nemá na vybranou. Běh pouští je součást cesty, jejímž cílem je absolvovat vlastní silou po africkém kontinentu co nejvíc kilometrů. Kromě běhu je v plánu ještě kolo, kajak, raft a lezení po horách.

Do konkurzu na cestu, kterou v roce 2007 pořádala jedna kosmetická firma v rámci reklamní kampaně na nový výrobek, se Petr Tůma, který kromě sportu tráví volný čas fotografováním přírody, přihlásil i s vědomím, že běh je jeho slabina. „Říkal jsem si, že těch pár dní nějak vydržím. Že to dobrodružství za to stojí,“ přiznává. Spoléhal i na týmového ducha amatérských sportovců. „Mělo nás být osm z celé Evropy a já věřil, že mě kolegové nenechají někde ležet jako potravu pro hladové šakaly,“ směje se muž, který díky úspěchu v konkurzu stanul na startu třídenního maratonu pouští.

Začátek byl slibný. Skupinka běžela těsně podél oceánu, kde je písek udusaný vlnami, takže nohy se do něj tolik neboří. Po necelé hodině ale musel Petr výrazně zpomalit. I když před cestou trénoval pravidelné dýchání, bodalo ho v prsou a lapal po dechu. Dál už kombinoval běh a chůzi. Ostatní se mu čím dál víc vzdalovali. „Jakmile jsem se přiblížil na jejich úroveň, chvíli drželi mé tempo, ale pak mi zase utekli. To bylo dost demotivující,“ vzpomíná. Jak se slunce dostávalo na obloze výš, síly ubývaly. „Ze závodění na kole jsem ale věděl, že mysl je unavená třikrát dřív než tělo. Že síly máte, jen musíte zmobilizovat vůli,“ vysvětluje a dodává: „Práh bolesti lze prý posunout téměř na maximum fyzických možností těla. Tu hranici ale nesmíte přešvihnout, protože pak následuje totální kolaps.“

Vůli mobilizuje tenhle chlapík různě. „Když začíná nastupovat tak obrovská únava, že nevnímám okolí, zpívám si písničky. Mají rytmus a únavu trochu odbourají. Když to přestane fungovat, stává se ze mě motor. Ten je ze železa a železo přece nic nebolí, říkám si, a vypínám mozek. Moje nohy jsou ojnice pístu a zvedají se ve stále stejném rytmu. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. V tomto stavu jsem schopen běžet právě až k oné hranici totálního vyčerpání,“ popisuje Petr Tůma.

To však nelze praktikovat každý den. Navíc v horkém pekle africké pouště, s nohama bořícíma se do žhavého písku, kdy každý metr je boj o holé přežití. A tak když druhý den maratonu zaslechne po 50 kilometrech spásné stop, padne na zem a pod žhnoucím africkým sluncem cítí kvůli vyčerpání takový chlad, že se bojí, že zmrzne. V noci vyvolá vyčerpání a úžeh zvracení, průjem, horečku. Ráno je jisté, že Petr už dál nepoběží. Přijímá tento verdikt s úlevou: i tak překonal hranici svých možností. V africkém pekle uběhl za dva dny 83 kilometrů! Pár dní si odpočine a v cestě Afrikou bude pokračovat dál. Za čtyři měsíce zdolá spolu s ostatními vlastní silou 8500 kilometrů.

„Jsem rád, že jsem to risknul. I ten běh mě nakonec posunul o kousek dál. Vím, že když se rozběhnu, tak to bude jedině na tramvaj,“ směje se dnes Petr Tůma.

Lyžař

David Fojtík (36), novojičínský rodák, je první muž na světě, který sjel na lyžích sedmou nejvyšší horu světa, himálajskou osmitisícovku Dhaulágiri. Přitom o prvenství neusiloval. Dokonce není ani typický horolezec, který by nejradši v horách trávil celý rok. Jeho fotografie na webové prezentaci vzdělávací firmy, již spoluvlastní i řídí, nenasvědčuje, že pod oblekem bije srdce dobrodruha. Jednou za dva tři roky v něm ale bouchnou saze a vyrazí si do hor vyčistit hlavu.

„Chtěl jsem zkusit osmitisícovku, ale protože jsem lepší lyžař než horolezec, připadalo mi snazší ji sjet na lyžích,“ přiznává. Konkrétní obrysy dostal sen v roce 2003. Poté, co dokončil Annapurna trek, seděl David na terase hospody v městečku Muktinath a kochal se krásou okolních velikánů. „V dáli se rýsovala nějaká hora a já si říkal – ty bláho, to je sjezdovka,“ vzpomíná na osudový okamžik. Náhoda nemohla zafungovat líp. Ta „sjezdovka“ byla severovýchodní hrana Dhaulágiri. Její vrchol (8167 m) se pyšní nejvyšším převýšením a nejdelší slyžovatelnou linií na světě, což z této krasavice činí jednu z největších výzev extrémního lyžování.

„Přišlo mi ale přece jen troufalé lézt poprvé na osmitisícovku rovnou s lyžemi, a tak jsem hledal někoho, s kým bych to nejdřív zkusil bez nich. Připojil jsem se pak k výpravě na Mount Everest,“ konstatuje muž, který nejvyšší horu světa zdolal v roce 2006 jen proto, že nic jiného nebylo k mání.

Tři roky nato, 1. května 2009, si po čtyřech dnech výstupu na Dhaulágiri konečně připínal lyže. Uspokojení však prý v tu chvíli nepřišlo. Naopak se na vrcholu cítil dost nepříjemně. Celý hřeben byl totiž nabit elektřinou, a třebaže David batoh s lyžemi odhodil, bylo už pozdě. Záda měl popálená, celé tělo ho brnělo a vydávalo zvuk jako dráty vysokého napětí.

„Bylo dost pozdě, v tu dobu už jsme tam neměli co dělat. Chybami se člověk učí. Až na to, že ve vysokých horách máte málokdy možnost stejnou chybu opakovat dvakrát,“ krčí rameny David Fojtík, jehož první výstup na vrchol se uskutečnil v krosně na tatínkových zádech v Beskydech. „Sjezd jsem si ale také moc neužil. Byl špatný terén i počasí. Sjížděl jsem spíš po paměti, protože jsem téměř nic neviděl. Snad až na postavu, kterou jsem při prvních obloucích zahlédl koutkem oka. Udělala tři kotouly a zmizela v mlze… Až dole jsem zjistil, že to byl pravděpodobně kamarád Mehdi, který už byl hodně vyčerpaný a spadl.“ Žádné štěstí tedy Fojtíka po sjezdu nezalilo. Spíš satisfakce.

„Po několika měsících jsem zase seděl v oné hospůdce, odkud jsem prvně zahlédl hranu Dhaulágiri. Až v ten moment jsem si naplno uvědomil, že mám za sebou její sjezd, výstup na Everest… V tu chvíli jsem se cítil šťastný, že takové věci můžu prožít,“ vyznává se extrémní sportovec.

Teď prý plánuje další velké dobrodružství. „Chystáme se s manželkou založit rodinu,“ uzavírá – nepochybně zatím – himálajskou kapitolu sympaťák, který kromě lyžování rád jezdí na horském kole a vyráží se ženou na horské túry.

Pro časopis Reader's Digest Lucie Šilhová