Vzpomínám,

jak jsem jako malá pořád vymalovávala obrázky v knížkách. Pradědeček byl nakladatel, tak jsem na to měla zásobu knížek. Tatínek, který krásně kreslil, mi pak ukázal, jak si udělat rastr, takový čtverečkovaný papír, na který jsem přenesla zvětšené nebo zmenšené obrázky Mánesa, Alše a jiných malířů a pak si je různě kopírovala. To bych mohla dělat pořád.

Vzpomínám,

jak mi zemřel dědeček z Nové Paky a babička mě vzala do márnice, abych se s ním naposledy rozloučila. Odklopila víko rakve a přinutila mě dát dědečkovi pusinku na rozloučenou. Doteď si pamatuji ten údiv, že měl studenou nehybnou tvář a zavřené oči.

Vzpomínám,

jak jsem ležela v nemocnici s dětskou obrnou.

Nemohla jsem chodit, a tak mi dali vysokou postel, z níž jsem viděla z okna. Tatínkovi se v Praze podařilo sehnat gama-globulin, který byl tenkrát jediný dostupný lék. Vracel se s ním právě v okamžiku, kdy začal nálet na Olomouc. Nemocnice stála na kopci a já viděla, jak se ve vinici tatínek plazí a těsně nad ním lítají stíhačky. Ležel v blátě a čekal, až to přejde. Ten lék jsem nakonec nepotřebovala, tak jsme ho dali jiné holčičce.

Vzpomínám,

jak jsem při jednom nedělním obědě zjistila, že husa, kterou jsem s láskou krmila a kamarádila se s ní, právě leží na talíři přede mnou. Od té doby nejím maso.

Vzpomínám, jak jednou přišel inspektor a paní učitelka byla chuděra nervózní, že já jako jediná ve třídě nemám pionýrský šátek. Strhla proto červený krepový papír z dekorace na oknech a uvázala mi ho kolem krku. Jenže tam chyběl ten trojúhelník na zádech, tak mě postavila dozadu ke stěně. Když pak onen pán vešel a ptal se, proč tam stojím, paní učitelka bryskně opáčila: „Ona má dneska službu a dohlíží na ostatní.“ A já ve svých devíti letech pochopila, že i paní učitelka někdy lže.

Vzpomínám,

jak jsem ve třetí třídě úplně propadla chemii. Měli jsme citlivého pana učitele, který nám předváděl pokusy. Tak jsem je doma dělala taky a zničila přitom mamince kuchyň, když jsem na sporáku tavila hliník. Chemii jsem odjakživa milovala. Před maturitou jsem se však pohádala s novým učitelem a natruc odmaturovala z fyziky. Teprve potom jsem zjistila, že bez maturitní zkoušky z chemie ji dál studovat nemůžu.

Vzpomínám,

jak mi maminka vždycky říkala, když jsem přišla s nějakou jedničkou nebo úspěchem: „No, a co? Je to tvoje povinnost. Když něco umíš líp, máš dar od pánaboha a musíš dělat víc než ostatní, abys ho nepromarnila.“

Vzpomínám, jak maminka šila dlouhé šatičky do rakve pro moji sestřičku Myrenku. Byla moc chtěné dítě, protože během války měla maminka samé potraty a nemohla těhotenství udržet. Jenže Myrenka se narodila se srdeční vadou, a když začala běhat, nemohla dýchat.

Vzpomínám,

jak mě asi v jedenácti vzala teta poprvé do Rudolfina na koncert. Už si nepamatuji, kdo hrál, zato vím, že mezi koleny držel cello, které jsem nikdy předtím neviděla. Vydávalo tak nádherný zvuk, že jsem si říkala – kéž to nikdy neskončí, tady chci zůstat napořád.

Vzpomínám,

jak jsem na gymnáziu milovala všechno módní. Toužila jsem tenkrát po růžové rtěnce, ikoně doby. Jen co jsem si na brigádě vydělala pár korun, hned jsem si ji koupila. Trochu se sice drobila na rtech, ale jinak byla úžasná. Dala jsem ji do kabelky, ale ta mi spadla na zem, vysypala se a milá rtěnka vklouzla přímo do kanálu.

Vzpomínám,

jak mi náš profesor na architektuře, akademický malíř Václav Kolařík, kterému se říkalo Váca postrach, komentoval výkresy: „Jiřičná, máte to jako knedlíky na špejlích!“ Čmáral mi do výkresů a pronásledoval mě. Správně dělal, vždyť tam se mnou chodili lidi jako Jan Bočan, kteří kreslili jako andělé! A mně to nešlo a nebavilo. Já chtěla hned navrhovat.

Vzpomínám, jak jsem začala chodit se spolužákem Martinem Holubem. Byl veselý a společenský, což jsem se svou introvertní povahou obdivovala. Z mého hlediska byl ale strašně sobecký. Když jsme šli třeba na koktejl do mlíčňáku, koupil si ho jen pro sebe. Někdy mi dal napít, jindy ne. Mě to šokovalo, jemu to nepřipadalo divný. Před nedávnem mě v New Yorku pozval na oběd, což od něj bylo moc hezký. Jenže když přišel vrchní, bez ptaní si objednal sám pro sebe. Dodnes mu to přijde normální, mně ani po tolika letech ne. 

Vzpomínám,

jak jsme byli s Martinem na výletě u Říček v Orlických horách, to nám bylo dvacet, každý jsme stáli na jednom kopci a on přes údolí volal: „Evičko, já tě mám rád!“ Vzali jsme se ve třiadvaceti.

Vzpomínám,

jak jsme chtěli jet s Martinem do Anglie, ale já nedostala výjezdní doložku, tak jel sám a já musela rok počkat. Naše manželství skřípalo už před jeho odjezdem, ale pak mi přicházely zamilované dopisy a já si myslela, že tam na mě čeká. Asi po čtrnácti dnech poté, co jsem se konečně dostala do Londýna, mi v sobotu odpoledne sdělil, že jde do práce. Bylo mi jasné, že lže, netušila jsem ale proč. Až do chvíle, kdy si jistá Jane sama odemkla dveře. Žila s ním už rok. Když se na to dívám zpátky, bylo štěstím mého života, že jsme spolu nezůstali.

Vzpomínám,

jak jsem v Anglii začínala. Vždycky jsem pracovala s chutí a svou mizernou angličtinou jsem se hádala o každý detail. Jestli jsem někdy něco dokázala, tak asi proto, že mi lidi věřili, že to myslím vážně a že mi jde o věc. A proč mi o ni tak šlo? Bůh je mocnej...

Vzpomínám,

jak jsme se v Londýně poprvé potkali s Janem Kaplickým. V poledne, na ulici. Znali jsme se od vidění z dřívějška, tak jsme šli spolu do hospody, oba tak trochu ztracení. Začali jsme spolu chodit, objevovali jsme spolu Londýn, našli jsme si byt. Jan mě vždycky oblíkal: tu mi dal třeba kytku za ucho, tu pásek... Zvali jsme spoustu lidí: já vařila knedlíky a on kontroloval, jestli je vařím jako jeho maminka. Po deseti letech jsme se vcelku mírumilovně rozešli. Kvůli nějaké jiné, jak jinak.

Vzpomínám,

jak jsem se šla náhodou nechat ostříhat k Josephu Ettedgui na King’s Road. Otec ho poslal z Maroka do Anglie, aby se z něj stal účetní. Ostříhal mě strašně, ale byla tam skvělá atmosféra, veselo, hudba. Když si pak koupil obchod na Sloane Street, požádal slavného architekta Normana Forstera, aby mu navrhl interiér. A protože na něm pracoval Jan, dostala jsem se na slavnostní otevření i já. Tam mě Joseph poprosil o spolupráci. Později jsem pro něj navrhla byt, který se dostal snad do všech architektonických časopisů na světě. Tím jsem se vlastně stala známou. To, že jsem předtím dělala přístavy a viadukty, nikoho nezajímalo.

Vzpomínám,

jak jsem dostala svůj první doktorát a hned jsem to telefonovala mamince. „Prosím tě, to tam nemají nikoho jinýho, komu by to dali?“ zareagovala. Až teprve úplně ke stáru mi řekla, že je na své děti pyšná. Nějak jsem cítila, že to je velká pochvala.

Vzpomínám,

jak za mnou v březnu 1990 přijel do Prahy můj francouzský přítel. Bydleli jsme v hotelu Praha. Ráno jsem musela na schůzku, on zůstal v posteli. Asi za hodinu vešel dovnitř fízl: přítele si nevšiml a začal se hrabat v mých taškách a papírech. Přítel se zvedl a anglicky se ho zeptal: „Co tady děláte?“ a chlap mu s ledovým klidem odpověděl: „Jen tu něco hledám.“ To o bývalém režimu vypovídá vše.

Vzpomínám,

jak jsem seděla v komisi, která rozhodovala o udělení zlaté medaile pro nejlepšího architekta. Uvědomila jsem si, že všichni ti slavní angličtí architekti období high-tech spolupracovali s vynikajícím inženýrem–statikem Peterem Ricem.

I díky němu dostávali medaile. Tak jsem ho navrhla. Byl navíc vážně nemocný, měl rakovinu mozku. Všichni byli proti. Ani nevím, jak se stalo, že cenu nakonec dostal, jako vůbec první inženýr v historii. Měl z toho obrovskou radost. Asi za čtrnáct dní nato zemřel.

Pro časopis Reader's Digest Soňa Svobodová