Vzpomínám

na svůj první narozeninový dort. Stojím na balkoně a sfoukávám svíčku. Až teprve nedávno jsem z fotografie zjistila, že dort nebyl v mém životě první, ale už druhý.

Vzpomínám,

jak jsem v osmi letech musela na operaci slepého střeva. S klukem, který byl se mnou v nemocnici na pokoji, jsme brebentili tak neúnavně, že nám paní doktorka hrozila zalepit pusy náplastí. Což sestřičky nakonec skutečně udělaly. Ani se jim nedivím, musela jim z nás jít hlava kolem.

Vzpomínám,

že jsem byla svěřovací dítě. Všechno jsem na sebe rodičům řekla. Když jsem třeba přišla ze školy, nemuseli se mě ptát, co bylo. Já totiž hned spustila hodinový monolog, což ostatní rodiče těm mým záviděli.

Vzpomínám,

jak jsem si hrála s maminkou na nemocnici. Pokud šlo o měření teploty a podobně, maminka ochotně spolupracovala. Jakmile jsem ale chtěla každé ráno převlékat postele, bylo po hře.

Vzpomínám

na úžasný pocit dobrodružství, když mě sestra Helena jako maličkou vezla vlakem do Mokropes. Řekla „teď jedeme načerno“ a já si vůbec neuměla představit, co to znamená. Bylo to ale strašně napínavé a vzrušující, protože nás nesměl chytit průvodčí.

Vzpomínám,

jak mě rodiče zrazovali od konzervatoře. Chtěla jsem být herečkou odmalička, ale oni pořád říkali, ať ještě počkám a zkusím nejdřív jiné řemeslo. Chtěli, abych k herectví přišla později, abych byla zralejší. Poslechla jsem je a dobře jsem udělala.

Vzpomínám,

jak jsem při studiu pedagogiky zjistila, že není až tak vzdálená od herectví: v obou případech stojíte před publikem, které musíte nějak zaujmout. Kromě toho mě pedagogika přivedla k psychologii. Tu v divadle náramně využiji. Chtěla bych ji studovat hlouběji, ale už to časově nezvládám.

Vzpomínám,

že jsem první gáži dala rodičům. Měla jsem pocit – a dodnes mám, že je to jisté symbolické, nepsané pravidlo. Už ale nevím, jestli těch pár korun symbolicky přijali, nebo jestli jsem je nakonec zcela nesymbolicky projedla v cukrárně.

Vzpomínám,

jak mi kostým pomohl pohnout s rolí Cyranovy lásky Roxany, kterou hraji v Divadle pod Palmovkou. Na kterou strunu brnknout, aby se nástroj jaksepatří rozezněl? A pak to najednou přišlo. Ženské šaty plus mužské kalhoty. Dohromady to zapůsobilo. Roxana neztratila něhu ani sex-appeal, a přitom zůstala pevná a zemitá.

Vzpomínám

na naše první společné hraní s maminkou. Bylo mi tehdy dvacet let a ona hrála ve hře Naše městečko moji tchyni.

S tatínkem to bylo o deset let dřív v Národním divadle ve Fidlovačce. Ani v jednom případě jsem necítila stud. Spíš radost a pocit, že mohu být s rodiči jakoby dvojnásob. Vždycky nám bylo spolu na jevišti dobře. Aby ne, vždyť máme divadlo v genech asi dvě stě let!

Vzpomínám

na babičku, která vlastnila penzion v San Antoniu na Ibize. Nahoře měla nádherný byt se dvěma terasami, kde se snídalo. Moc často jsme ji za totality navštěvovat nemohli, a když už se tam jelo, pokaždé musel někdo z rodiny zůstat doma. Tak se úřady jistily proti emigraci. Všechno se změnilo až v devadesátých letech. Babička zestárla, prodala penzion a přijela do Čech natrvalo. Ke svému překvapení jsem zjistila, že když začne mluvit španělsky, rozumím jí. Asi to bylo tím, že jsem od dětství dělala fráninu.

Vzpomínám

na noční život, který jsem na Ibize milovala. Lítaly jsme se ségrou za tmy po pláži, žádné v osm do postele jako doma. Pamatuji si velikou paellu s mušlemi a také to, jak mě fascinovalo, když z automatu na cigarety vypadla krabička.

Vzpomínám,

že u babičky doma se mluvilo francouzsky. Ona byla Španělka, dědeček Němec. Potkali se v Cannes, ale to je jediná spojitost s herectvím z maminčiny větve. Dědeček byl malíř. V sedmdesáti začal dokonce studovat akademii v Římě. Tam také zemřel. Maminčina kosmopolitní rodina je v úplném protikladu té ryze české herecké z tatínkovy strany.

Vzpomínám,

jak jsem s maminkou v devíti letech tančila na chodbě valčík a najednou mě začala hrozně bolet pata. Za několik dní se na rentgenu ukázalo, že v ní mám centimetr pod kůží zabodnutou jehlu. Naštěstí neputovala dál. Byla jsem ráda za ten důkaz, že jsem si na bolest nestěžovala pro nic za nic.

Vzpomínám,

jak jsem se úspěšně vyhýbala lyžování. První kurz jsem absolvovala asi v deseti letech a věřte nebo ne, dokázala jsem mít čtyřicítku, jenom abych nemusela na vlek. Neuměla jsem na něm jezdit.

Vzpomínám

na dlouhé období, kdy jsem žila sama. Nebylo to k zahození. Obyčejně se samoty lidé obávají, ale ona je do jisté míry, není-li osamělostí, nesmírně užitečná.

Vzpomínám

na svatební den bez prstýnků. Peníze, které bychom za ně utratili, jsme věnovali nadaci Kapka naděje. Přišlo nám to smysluplnější než obroučky, které stejně musíte při hraní sundávat.

Vzpomínám,

jak nesmírně rozechvělá jsem byla, když šel můj syn Toníček, kterému jsou dva a půl roku, poprvé do jesliček. Bála jsem se, jak si bude zvykat, ale on to zvládnul bravurně hned od začátku.

Vzpomínám,

jak jsem se dívala na internetové stránky adopcí na dálku a pak z toho dvě noci nespala. Nakonec jsem se rozhodla pro dvanáctiletou indickou holčičku, ale kdybych mohla, tak bych zaplatila vzdělání všem dětem, které tam byly. Mít možnost se vzdělávat je jedna z největších svobod.

Vzpomínám,

jak jsem vlakem projezdila celou Evropu. Sama. Bavilo mě to a naplňovalo. Jako herečka jsem pořád mezi lidmi a tak je samota užitečný protipól. Ve vlaku se dá úžasně žít! Můžete se projít, protáhnout se, číst si, dojít si na záchod, popovídat si se spolucestujícími… cesta vlakem není tupé čekání na cíl, protože už ona sama je úžasné dobrodružství a zážitek.

Vzpomínám

na rána, kdy jsem pravidelně běhávala sedm kilometrů. Pak jsem šla ještě do posilovny a místo abych byla unavená, jsem se cítila meganabitá na celý den. To endorfinové omámení mi pak dlouho chybělo. Dnes ho plně nahrazuje Toníček.

Pro časopis Reader's Digest zaznamenala Lucie Šilhová