Vzpomínám si,

jak u nás, když mi byly asi čtyři roky, byla na návštěvě babička. Bydlela na druhém konci Ostrova nad Ohří a já jsem dostal nápad, že by bylo skvělé u ní přespat. Rodiče mi to velké dobrodružství nechtěli dovolit, ale já jsem kňoural a kňoural, až jsem si to vybojoval. S vítězným pocitem zadostiučinění jsem hrdě odešel s babičkou, v ruce bonbony. Sotva jsme ale za sebou zavřeli dveře jejího bytu, došlo mi, že u maminky bych byl radši. Brečel jsem tak dlouho, než mě babička zase oblékla a ubrečeného a unudleného odvlekla stmívajícím se městem zpátky.

Vzpomínám,

jak jsme s o rok starším bratrem Honzou budovali na naší rozestavěné chatě v Krušných horách iglú. Pečlivě jsme vykrajovali ze sněhu kostky a stavěli je na sebe. Bylo asi dvacet pod nulou, my byli navlečení v těch klasických punčocháčích a oteplovačkách a vůbec nám nebyla zima. Naši nám stopovali čas, jak dlouho můžeme být v tom mraze venku, ale my si hráli na Eskymáky, uprostřed iglú jsme měli svíčku a do chaty ke kamnům se nám ani trochu nechtělo.

Vzpomínám,

jak jsem se díval za našima skrz zamřížované nemocniční okno. Bylo mi asi pět a byl jsem tu tři dny kvůli nemocným průduškám. Tekly mi slzy a rozmlženě jsem viděl, jak odcházejí. Držel jsem v náruči svého oranžového plyšového psa a byl jsem moc rád, že ho tam mám.

Vzpomínám,

jak mě jednou v září táta poprvé dovedl do tělocvičny na trénink oddílu běžeckého lyžování. Byla tam spousta dětí, hrály vybíjenou a mně bylo jasné, že tohle mě bude bavit. Tak jsem tam zůstal.

Vzpomínám,

jak jsme si s bráchou na chatě na Potůčkách stloukali v lese malé chatičky z prken a hlavně hřebíků. Byl už večer, dodělával jsem tu svou a představoval si, že si tam vezmu spacák a budu tam spát. Jenže naši mi to kvůli všem těm vyčnívajícím hřebíkům zakázali. Báli se totiž, že bych úplně potrhal tenkrát vzácný péřový spacák.

Vzpomínám,

jak jsme v listopadu 89 s rodiči seděli u naší černobílé televize a hltali všechny informace z demonstrací v Praze. Dospělí pořád dokola opakovali „už je to tady“ a všichni byli hrozně vzrušení. Bylo mi tehdy dvanáct a věděl jsem, že se děje něco velkého a zásadního.

Vzpomínám,

jak jsem poprvé dostal peníze od sponzora pana Kadlece z karlovarské firmy Triggon. Tehdy jsem z nich zaplatil letní lyžařské soustředění, ale hlavně jsem poprvé ucítil, že mi věří i někdo jiný než rodiče. Objevil se první člověk, který usoudil, že bude investovat peníze do sportu – a že zrovna já si je zasloužím.

Vzpomínám,

jak jsem v osmnácti přijel domů ze soustředění a cítil, že se něco děje. Jako by něco viselo ve vzduchu. Večer za mnou přišla máma do pokoje a pořád o něčem mluvila, jenže já věděl, že chce říct něco jiného, jen neví jak. Čekal jsem, co přijde. Nakonec mi řekla, že se s tátou dohodli, že se rozejdou. Byl jsem už dospělý, ale bylo to, jako by se mi rozpadla jedna ze základních životních jistot. Seděl jsem tam jak skleněnej a vůbec nic nechápal. Myslel jsem na svou o sedm let mladší sestru Petru a cítil, že tohle je nějak špatně.

Vzpomínám,

jak jsem přijel v osmnácti na reprezentační soustředění juniorů na rakouském ledovci. Přijel jsem pozdě večer na společnou večeři a sedl si ke známým klukům. Všechny jsem tam znal od vidění, potkávali jsme se na závodech. Všiml jsem si i neznámé holky, která mi byla na pohled moc milá. Tak jsem se ptal, kdo to je, a oni se divili, že neznám Katku Balatkovou. Pořád jsem ji okukoval a od kluků jsem si sehnal telefon. A pak si vzpomínám, jak jsem si o měsíc později koupil telefonní kartu, abych nemusel volat z domova, došel jsem na druhý konec města do budky a zavolal jí k narozeninám. Skončili jsme, až když mi asi po hodině došly jednotky na kartě. Vyšel jsem z budky a rozklepal se zimou. Předtím jsem tu kosu vůbec nevnímal.

Vzpomínám,

jak jsem seděl na porodním sále vedle Katky a připadal si úplně zbytečný. Doktor vždycky přišel na skok a mě rozčilovalo, že se o všechno stará jenom sestřička. Nedošlo mi, že to je porodní asistentka a doktor naštěstí není víc potřeba. Držel jsem Katku za ruku a víc jsem nemohl dělat. To je hrůza, říkal jsem si, proč tady vůbec jsem. A najednou zlom: vykoukla hlavička a Matyáš byl na světě. Všechno uvnitř mě hřálo. Úplně nejdřív jsem zkontroloval, jestli má všechny prsty na rukou a nohou, a pak jsem roztřeseně a pyšně přestřihl pupeční šňůru. Bylo 17:46 a já byl na tom nejsprávnějším místě na světě.

Vzpomínám,

jak jsem byl před třemi lety na pohřbu svého kamaráda Petra Vika. Srazilo ho auto, když jel na kole z Karlových Varů. Byl to skvělý mužský, o sedm let starší než já, chvíli mě dokonce v oddíle Škoda Ostrov trénoval. Povoláním dřevorubec, sportovec tělem i duší, příjemný člověk a kdysi můj vzor. V tom krematoriu jsem si uvědomil, že už ho nikdy nepotkám, že tu zůstává jeho dvanáctiletý syn a že ho je strašná škoda. Hráli Slzy tvý mámy od Olympiku a tuhle písničku dodnes nemůžu bez pohnutí slyšet. Až tam jsem si uvědomil, jak moc na mě Petr zapůsobil.

Vzpomínám,

jak jsme asi před třemi lety vyjeli s Katkou a dětmi lanovkou na Ještěd. Poprvé jsem seděl i v té restauraci. Bylo krásně, takže se mi zdálo, že dohlédneme snad až k Baltu. Najednou těsně pod hranicí mraků na obloze letěla dvě menší letadla a vznikl neuvěřitelně barevný obraz.

Vzpomínám,

jak jsem se před mistrovstvím světa zeptal našeho pětiletého Matyáše, komu bude fandit. „Švédům,“ odpověděl bez mrknutí oka. Zarazilo mě to, ale věděl jsem, že má prostě jen rád jejich barvy, tak jsem to zkusil ještě jednou – „a komu ještě“? „Němcům,“ řekl s jistotou. Žijeme na hranicích, jezdí do německé školky, je to pochopitelné, chlácholil jsem se v duchu. A vtom se Mates konečně smiloval: „A tobě, tati, taky budu fandit.“

Vzpomínám,

jak jsem na mistrovství dojel závod na 15 kilometrů, lehl si do sněhu a věděl, že mám stříbrnou. Cítil jsem úlevu, že už jsem v cíli a nic mě nebolí, a velkou radost, že mám medaili. Zvedl jsem se a v tom přísně střeženém cílovém prostoru se objevily moje děti a běžely mi do náruče. To byla chvíle intenzivní radosti a hrdosti.

Vzpomínám,

jak jsem byl zklamaný po nepovedené štafetě na mistrovství světa loni v Liberci. Když jsme dojeli, brečel jsem. Všichni kolem s námi cítili a dávali nám to najevo. Třeba italský závodník Pietro Piller Cotrer mě zastavil a říkal, že se mu něco podobného taky stalo. Snažil se mě podpořit. Zato naše vedení! Čestmír Skrbek, ředitel úseku běžeckých disciplín, na nás byl tak naštvaný, že vůbec ani nepromluvil.
V servisní buňce pak nadával, že jsme se na to vykašlali a nedali do toho závodu všechno. Strašně mě to zasáhlo a lidsky u mě skončil. Co se k tomu dá dodat? Má cenu vysvětlovat vlastním, že jsme se na to dva roky chystali a hrozně moc chtěli získat medaili? Do poslední chvíle jsem věřil, že na to máme, ale nevyšlo to. To se holt ve sportu stává. Že to naše vedení jako jediné v našem okolí nedokázalo skousnout, to byla další rána. Pod pás.

Vzpomínám,

jak jsem nedávno rozzlobil dvaapůlletou Anetu. Prochází právě růžovým obdobím a miluje džíny. Já jí ale zakázal vzít si je, protože byly špinavé. Urazila se. Za chvilku přišla, prý „tatínku můj milovanej ošklivej“.

Pro časopis Reader's Digest Soňa Svobodová