Do jaké míry je dokumentární film doopravdy záznamem reality?

Dokument nemůže být pouhým záznamem reality. Už jen tím, že z reality vybíráte nějaké prvky, vyjadřujete vlastní postoj. A nejen při natáčení. Získáte třeba sedmihodinový materiál, který sestříháte na půl hodiny.

Takže vlastně postupujete jako u hraného filmu…

Ano, jenomže v hraném filmu od začátku víte, k jaké pointě směřujete. V dokumentu to člověk předem neví. Nemůžete si napsat scénář, jak bude určitá událost probíhat.

Nějaký plán potřebujete i tak, ne?

Můžete si sehnat informace a něco předpokládat. Realita je ale vždy jiná. Konečný tvar začínáte vytvářet až ve střižně. Tam je pak vaším hlavním cílem se co nejvěrněji držet pravdy.

Objektivní pravdy?

Nevěřím, že lze nějak vymezit objektivní dílo, a to ani v dokumentární nebo publicistické formě. Co je objektivní? Průřez názory pěti lidí? Sta? Celým národem?

Čeho se tedy drží upřímný tvůrce dokumentu?

Snaží se maximálně přiblížit k tomu, jaký má ze situace nebo určitého člověka pocit. Snaží se co nejlépe postihnout, jak ten který člověk působí, jak se vidí nebo jak by se vidět chtěl… Výpověď ale nakonec staví subjektivně. Vybírá si, co považuje za podstatné a potlačuje nepodstatné. Ze stejného materiálu by někdo jiný udělal jiným výběrem úplně jiný film.

Stává se vám, že je váš hrdina nakonec nespokojený?

Stává. I když se mi ještě nestalo, že by někdo nesouhlasil zásadně. Protože vše konzultuji se svými spolupracovníky a snažím se nenechat unést jedním pohledem.

Vzpomenete si na svůj nejkonfliktnější dokument?

Jmenoval se Nejšťastnější den Anny Mečiarové a dělali jsme ho v devadesátých letech v rámci cyklu Oko v České televizi. Zajímal mě tehdy růst nacionalismu na Slovensku. A protože už od sedmdesátých let žiji v Praze, sám jsem některým věcem nerozuměl, tak jsem se chtěl vypravit za někým, kdo v té věci hrál důležitou roli.

Proč jste neoslovil přímo Vladimíra Mečiara?

Přirozeně na mě nereagoval, protože v jeho očích jsem byl Slovák odrodilec. Pak mě ale napadlo, že když se chcete o někom něco dozvědět, je zajímavé znát jeho kořeny, vědět, co ho vlastně formovalo, z čeho pramení to, co reprezentuje. A tak jsem se vydal za jeho matkou.

Jak jste se k ní dostal?

Jednoho večera jsem nasedl do vlaku do Žiaru nad Hronom a odjel. Ani jsem nevěděl, kde bydlí. Vycházel jsem z toho, že když na tak malém městě řeknu taxikáři na nádraží, aby mě odvezl k paní Mečiarové, tak bude vědět kam.

Měl jste nějaký konkrétní plán?

Ne. Jednal jsem čistě instinktivně. Objevil jsem prvního taxikáře a řekl jsem mu: „K paní Mečiarové.“ Věděl kam a na nic se neptal. Vyznělo to úplně přirozeně. Odvezl mě tam, vysadil a odjel. Bylo devět hodin ráno, stál jsem před domem. Z rozložení stavby jsem vyčetl, kde kdo bydlí: vepředu bude syn – věděl jsem, že má dva – no a paní bude někde v přístavku…

To se jen tak podíváte na dům a hned víte?

Znám slovenský venkov. Domy a způsob života na vesnici jsou si velmi podobné. Moje maminka bydlí zrovna tak. Obešel jsem dům, našel jsem přístavek. Zaťukal jsem, a nic. Když mi nikdo neodpovídal, vešel jsem dovnitř a tam na divanu spala paní. Nikdy předtím jsem ji neviděl. Věděl jsem, že podle toho, co udělám v tomto okamžiku, buď všechno vyhraju, nebo všechno prohraju. Pro točení dokumentu je tohle modelová situace.

Existují pro modelové situace nějaká univerzální řešení?

Celý život se řídím především instinktem. Už ve škole mi jeden profesor říkal, že můj největší dar je velká citlivost, který mi zřejmě dala nejen má křesťanská rodina, ale i mládí na východoslovenském venkově.

K čemu vás vedla v kuchyni paní Mečiarové?

Udělal jsem to, co bych udělal, kdybych přišel domů. Přisedl jsem k ní na divan a vzal ji za ruku. Pootevřela oči a překvapeně se na mě podívala. Představil jsem se, a než bych jí dal šanci se na cokoli ptát, začal jsem jí vyprávět o sobě. Kdo jsem, odkud, kdo jsou mí rodiče, co dělám, jak žiji… aby vůči mně nebyla v nevýhodě…

To vás jen tak poslouchala?

Ano. Pak se zvedla a povídá: já to tam u vás znám, kdysi jsem pracovala v Košicích… Ze všeho, co jsem říkal, si vybrala to, co jí bylo nejbližší, a přirozeně se mnou navázala kontakt. Po půl hodině mi uvařila polévku, nakonec jsme spolu strávili celý den. Šli jsme na hřbitov, pomohl jsem jí čistit manželův hrob… V průběhu dvou tří hodin mě začala brát jako svého syna a těšila se, až mě ukáže Vladovi. Druhý den se měli vidět při zapalování slovenských vater svrchovanosti.

Také jste se těšil?

Představa, že mě pan premiér uvidí u maminky, mi po pravdě přišla dost zdrcující. Depresi jsem se ale nepoddal. Paní Mečiarová chtěla, abych u ní zůstal spát, ale podařilo se mi na něco se vymluvit. Zavolal jsem jednomu kamarádovi do Košic, aby přijel s kamerou, a celý druhý den jsme natáčeli.

Přestože měl přijet pan premiér?

No ovšem. Nemohl jsem paní Mečiarovou už zradit. Jenže syn se naštěstí neukázal. A neukázal se ani večer, když nás vzala k těm vatrám.

Ani tam se vás nikdo neptal, co tam děláte?

Tam už samozřejmě byly ochranky, ale paní Mečiarová mě přivedla za ruku a všem říkala „to je můj Ferko“, takže nikdo se už víc neptal a ani matce premiéra neodporoval. Nebyl jsem v té době na Slovensku moc známý a tak jsem strávil celý večer v uzavřené společnosti tehdejší slovenské reprezentace a natáčel.

To jste asi musel získat pořádně výbušný materiál!

Mnohem výbušnější, než si umíte představit. Najednou jsem stál před nejtěžším rozhodováním svého života. Paní Mečiarová ke mně byla hodná a já jí rozhodně nechtěl ublížit. Ovšem z toho, co se odehrávalo na tom večírku, jsem byl opravdu otřesen. Poprvé v životě jsem měl v ruce výbušninu, kterou kdybych hodil… Ani dnes se nedá posoudit, co se mohlo stát.

Co se tam dělo tak hrozného?

Způsob vyjadřování různých politiků, osobní urážky některých místních uctívaných postav, znaky potlačovaného fašismu a protičeské útoky…

Každý člověk přece ví, že se v soukromí lidé chovají jinak.

Ano, ale jakmile pustíte film na veřejnosti, už to není soukromí. Poprvé v životě jsem najednou cítil pocit odpovědnosti za to, že pokud pustím jen něco z toho, co jsem viděl, mohu vypustit síly, které se ocitnou zcela mimo kontrolu.

Máte ten materiál ještě?

Ne. Uvědomil jsem si totiž, že musím obětovat svoje ambice něčemu důležitějšímu. Tehdy jsme byli všichni zodpovědnější. Dnes už to takhle nefunguje. Lidi pro mediální pozornost obětují své nejbližší, známé a přátele, kohokoliv... Ctižádost a potřeba se prosadit je větší než odpovědnost za to, co činí. Jenže právě tomuto nesmí dokumentarista nikdy podlehnout. Není totiž soudce, ani kazatel, ani se nemá vyvyšovat a domnívat se, že on jediný vidí svět správně.

Dokument o paní Mečiarové jste ale přece vytvořil a odvysílal.

Ano, a bylo to velmi těžké. Nejvíc v životě jsem se tehdy pral s autocenzurou. Nakonec jsem vytvořil nějaký tvar, který přesto vyvolal veliké emoce, a dokonce se v tisku objevila podezření, že jsem manipulátor, že jsem zneužil starou ženu…

A co jste vlastně udělal s materiálem, který jste s paní Mečiarovou nasbíral, a nepoužil?

Bál jsem se, co by se s ním mohlo stát, měly k němu přístup desítky různých lidí. Nakonec jsme se domluvili, že to zničíme. Jen jsme předtím ještě pozvali nějaké sociology, psychology a pár politologů, kterým jsme to promítli, aby se zachoval aspoň v paměti.

To nezní jako typické dokumentaristické gesto.

Je to ale dobrý příklad typické dokumentaristické situace: vytvoříte cosi, co jste vůbec nepředpokládal. Dobyl jste si důvěry, ovšem s ní najednou přichází i strašná zodpovědnost a moc. A vy se rozhodujete, jak s tím naložíte.

Máte vy osobně pro svou práci jasně dané hranice etiky, nebo se rozhodujete případ od případu podle citu?

Doufám, že mám. Nejlépe vám je popíšu na příkladu. Byl jsem jednou na projekci filmu o starých lidech, který natočila renomovaná česká režisérka. V jedné scéně tu kamera sleduje stařenku, která jí, a nemůže se trefit do pusy. Už to mi vadilo. Jako by režisérka jen čekala, až se polije nebo si třeba nožíkem vydlábne oko. Celá scéna vrcholí tím, že ona paní potřebuje na záchod. Zvedne se, jde, zapotácí se, upadne, nemůže se zvednout, a tak se k záchodu plazí. Tady podle mě je hranice profese a morálky. V tu chvíli musí dokumentarista kameru vypnout a přispěchat na pomoc. Musel jsem vstát a odejít ze sálu. Omluvil jsem ještě, když autorka ukazovala bezmocnost stáří, ovšem nemohu omluvit, když mi v podstatě říká, že by byla nejradši, kdyby ta osoba na zemi zemřela a ona měla geniální záběr posledního vydechnutí. Dokumentarista nikdy nesmí pro moment, kdy zaznamenává něco silného, opustit vlastní hranice lidskosti. Pokud takové hranice nemá, je velmi nebezpečné dát mu do ruky kameru a nechat ho točit.

Dá se ovšem také říct, že ona režisérka přece dělala přesně to, co od dokumentaristů lidé očekávají: zaznamenávala realitu.

Z hlediska realistického opravdu jen zaznamenávala, co se dělo. To už dělal Andy Warhol, když celé hodiny a bez jakéhokoli střihu sledoval kamerou spícího muže. Přesto se nedopustil žádného jeho ponížení nebo ohrožení. Jako autor vždy na realitu reagujete – výběrem samotného předmětu svého zájmu, ale i tím, že ji nějak zpracováváte, něco z ní vybíráte a něco musíte zatratit. Tím chtě nechtě zároveň vypovídáte o sobě a o hodnotách, které vy sám vyznáváte a propagujete. Ze záplavy slov ve střižně hledáte těch pár vět, které nakonec divákovi nabídnete. Když natáčíte povodně a vidíte, jak se někdo, komu můžete bez vlastního ohrožení života pomoct, topí, je správné to jen nezúčastněně sledovat za kamerou?

Udělejte si čas na Febiofest

Dáváme vědět s velkým předstihem, protože ta akce stojí za to. Studio Febio letos pořádá už 17. ročník. Je to jakýsi filmový festival národů, jehož princip vychází z akcí národních prezentací typu EXPO. Všechny země světa tu mají možnost prezentovat svou národní tvorbu podle vlastního výběru a ve vlastním, svobodně zvoleném rozsahu. Divákům tak festival přináší nabídku, jaká se opakuje jen jednou za rok, a to právě při Febiofestu. Letos začíná 25. března v Praze, v dubnu pak pokračuje do dalších českých měst. Podrobné informace hledejte na www.febiofest.cz.

Pro časopis Reader's Digest Jiří Zbořil