Z paluby vypadá ostrov Samsø úplně opuštěně: sněhem pokrytá pole, stromy bez listí, nízko visí temné mraky, nikde žádné známky života. Podle legendy se tu kdysi dávno odehrávaly impozantní bitvy a Odin, nordický bůh, se sem přijel učit kouzlům. Na první pohled se tomu dá věřit. V malém přístavu asi tucet pasažérů ihned naskočí do svých aut a během pár minut odjíždějí.

Sørena Hermansena jsem zastihnul v Energetické akademii ostrova. Její budova z roku 2007 se ze všeho nejvíc podobá modernistické, nejnovějšími technologiemi vybavené verzi vikinského obydlí. Je ekologicky propracovaná, provoz zajišťují obnovitelné energie. Představuje výkladní skříň Hermansenova heroického úspěchu: proměny Samsø na dánský „Ostrov energie“.

Výzva

Hermansen původně učil ekologii na zdejší střední škole. Jednou si v novinách všiml inzerátu na pozici někoho, kdo by na ostrově vedl Organizaci pro energii a životní prostředí. Cílem bylo zapojit místní lidi do ambiciózního experimentu, který jim měl během jednoho desetiletí umožnit stát se energeticky soběstačnými a využít k tomu výhradně obnovitelné energie.

Skvělé, řekl si Hermansen, tohle je přesně něco pro mě. Na ostrově se narodil a vyrostl, měl praxi farmáře i ekologického aktivisty a odjakživa věřil, že nejlepších výsledků se dá dosáhnout jedině společnými silami. „Základ je v tom, že sdílíte rizika a vzájemně se podporujete. Tak žije nejen tato komunita, ale i jiná venkovská společenství,“ míní. Internátní škole, kde učil, pomohl dosáhnout energetické i potravinové soběstačnosti. Ještě pár let předtím spolu se sousedy na svém pozemku postavil větrnou turbínu vyrábějící elektřinu.

Sám o sobě tvrdí, že není ani zelený hipík, ani konzervativní byznysmen. Jen se mu prý zkrátka povedlo zainteresovat realisticky smýšlející ostrovany. Díky tomu, že bydlí na jihu a pracuje na severu, mluví oběma místními dialekty. „Když vláda říká ‚Udělejte tohle! Udělejte tamhleto!‘, lidi jsou proti,“ vysvětluje místní učitelka a jeho bývalá kolegyně Inge-Dorothe Larsenová. „Jenže Sørenovi lidé věří. Má přirozenou autoritu.“

Když práci dostal, nadšení přece jen tlumila obezřetnost. „Očekával jsem, že se to povede, ale měl jsem obavy, že by třeba taky nemuselo,“ vzpomíná. Než však dánská vláda jejich eko-plán zvolila, potřeboval ostrov Samsø porazit čtyři další soupeře v soutěži.

Plán

Plán byl od začátku velkorysý. Počítal s tím, že nákladné a znečisťující naftové kotle po celém ostrově nahradí obrovské větrné turbíny, lokální teplárny na slámu z ostrovních farem, kamna na štěpku a tepelná čerpadla na geotermální energii. V širokém měřítku se měly zavést solární panely, fotovoltaické články a také auta na elektrický pohon.

Vláda experiment podpořila. Doufala, že v něm najde schůdný model, podle nějž by mohla snížit celkovou závislost na dovozu ropy a omezit emise skleníkových plynů. Kodaň začala Hermansenovi vyplácet mzdu. Žádná jiná speciální finanční podpora se pro Samsø ovšem neplánovala.

Lidé ze Samsø jsou na takový přístup ale zvyklí. Zeměpisně leží ostrov v centru Dánska. Má vysoce ceněnou zemědělskou produkci a jeho 114 km2 láká každé léto hordy návštěvníků. Po zbytek roku však 4000 stálých obyvatel zůstává ponecháno svému osudu v průlivu Kattegat, asi hodinu plavby trajektem z Jutského poloostrova a dvě hodiny z ostrova Zealand.

Hermansen tedy měl svůj ambiciózní plán, teď ještě musel vymyslet, jak potřebné nadšení přenést mezi ostatní ostrovany. Mnozí byli skeptičtí. Na několik vesnických schůzí během roku 1998 však vždy dokázal přilákat 50 až 100 lidí.

Argumenty

Vesničané víceméně zdvořile vyslechli jeho zanícenou žádost o spolupráci na přeměně ostrova v eko-oázu. „Nebylo by skvělé dosáhnout toho společně?“ agitoval. Moc lidí však nepřesvědčil. Na jednom z těchto shromáždění dokonce místní výrobce betonu navrhl postavit atomovou elektrárnu, aby se zvýšila spotřeba betonu! „Jen žertoval,“ vzpomíná Hermansen, „ale bylo to, jako by se ptal ‚Co z toho budu mít já?‘“

Vysvětloval to po lopatě. S lokálním vytápěním na místní biomasu, s domácími kotli na dřevěné pelety vyráběné z odpadních pilin, se solárními panely či geotermálním vytápěním se jejich účty za energie dramaticky sníží.

Investoři do větrných turbín budou moci prodávat elektřinu za garantovanou cenu. Jakmile se vrátí stavební náklady – většinou během dekády – oceánské větry budou zajišťovat trvalé zisky.

A navíc, argumentoval dál, projekt přinese pracovní příležitosti místním kovářům, tesařům a jiným řemeslníkům, dodatečný příjem pro farmáře a samosprávu ostrova Samsø.

První zájemci

Jedním z prvních přívrženců projektu se stal farmář Jørgen Tranberg, který v Norreskifteveji na jihu ostrova obhospodařuje kolem stovky hektarů. Už v té době měl podíl v malé větrné turbíně, dům vytápěl a vodu ohříval přes chladicí zařízení na mléko od svých krav. Hned viděl bezrizikovou obchodní příležitost. V kuchyni, odkud sleduje dobytek na uzavřeném televizním okruhu – „Je to lepší než běžná televize,“ vtipkuje, „nedávají tu reprízy“ – Tranberg vzpomíná, jak v srpnu 2000 za deset minut přesvědčil svou banku k půjčce 6 milionů dánských korun na nákup a vybudování jedné z prvních z celkových jedenácti gigantických pozemních turbín předpokládaných energetickým plánem pro Samsø.

Věci se daly do pohybu. Padesát farmářů lobovalo u Hermansena za větrné mlýny na svém pozemku a osm z nich povolení dostalo. „Zaskočilo mě, že žádalo tolik farmářů,“ přiznává. Mezitím víc než tři stovky malých investorů zafinancovaly dvě pozemní turbíny v družstevním vlastnictví.

Někteří oponenti se obávali, že obrovské větrné mlýny negativně ovlivní zájem turistů. „Postoje se ale rychle změnily,“ usmívá se Hermansen šibalsky: „Když vlastníte podíl, hned vypadají pěkně, a jediný zvuk, který slyšíte, je šustot peněz v bance.“

Večer nás Tranberg vyveze přes svá pole, abychom se mohli jeho větrným mlýnem pokochat – bílý, štíhlý a elegantní, 50 metrů vysoký, tři rotující lopatky krájejí vzduch a jemně si přitom broukají. Klidně by to mohlo patřit mezi minimalistická umělecká díla. „Prodal jsem už elektřinu za víc než deset milionů dánských korun a splatil bankovní půjčku.“ Teď, po odečtení běžných nákladů na údržbu, Tranberg generuje čistý zisk a očekává, že to tak bude fungovat dalších dvacet let.

Následovalo deset turbín na moři, vyšších a s víc než dvojnásobným výkonem. Lemují jižní cestu k Samsø jako dobře vycvičená čestná stráž – nehybná a odtažitá. Postavili je v roce 2003. Pět z nich je v soukromém či družstevním vlastnictví, pět patří místní samosprávě. „Prostřednictvím samosprávy má v mořských turbínách podíl každý obyvatel Samsø,“ vysvětlil mi Jørn C. Nissen. „Když lidé cítí, že jsou součástí, podílejí se i na řešení.“

Vítězství

Náročnější bylo získat obyvatele pro lokální teplárny. V Nordby a v Mårupu, sousedících vesnicích na severu ostrova, chodil Hermansen s dobrovolníky s žádostí o zapojení doslova ode dveří ke dveřím. „Klepali jsme na jednotlivé dveře celý měsíc,“ vzpomíná. Pokud by se nezapojila většina, budování teplárny a rozvod potrubí by nedávaly ekonomický smysl. Jedním ze stimulů byla cena. Kdo se přihlásil do poloviny roku 1999, dostal připojení za 100 dánských korun. Pozdější žadatele to už mělo stát skutečné náklady, tedy 40 000 dánských korun.

Pomohlo to! Přihlásilo se osmdesát procent místních. Od počátku roku 2002 jim teplo a teplou vodu dodávají kotle na dřevěnou štěpku, v blízkosti instalované solární panely pak pomáhají při zvýšené zátěži během turistické sezony. Postupně se k lokálnímu vytápění na biomasu připojily i další části ostrova.

Jednou z tepláren je zařízení na slámu mezi obcemi Brundby a Ballen. Podél jedné ze zdí stodoly plné šesti- setkilových balíků slámy (každý se rovná 200 litrům ropy) vede pásový dopravník, který těmito balíky zásobuje drtičku. Nasekaná sláma se valí do kotle, který ohřívá vodu na 80°C. Ta do domácností proudí dobře izolovaným potrubím. Znečisťující látky z kouře se filtrují, popel farmáři po-užívají ke hnojení půdy. Po většinu času zde nikdo není. Až na kočičí rodinku číhající na krysy a myši je provoz lokálního teplárenského systému téměř samoobslužný.

Dům Briana Kjaera se pro zapojení do systému vytápění ukázal moc odlehlý, proto se mladý elektrikář rozhlížel po vlastním řešení. Před třemi lety koupil z druhé ruky větrný mlýn, zrenovoval ho a postavil. Napojil k němu obří nádrž na vodu, takže když fouká vítr, generuje teplo a teplou vodu. Vydělá si na sebe do dvou let. Pro případy, kdy vítr nefouká, má Kjaer ohřívač na dřevní štěpku, který nahradil předchozí drahý naftový kotel. V letních měsících ohřívají vodu instalované solární panely. Náklady na energie klesly o víc než polovinu.

„Energetický projekt ostrova nám ukázal možnosti obnovitelné energie,“ přiznává Kjaer. „Teď tady všichni přemýšlejí zeleně.“ V roce 2009 zašel ještě o krok dál. Koupil dvoumístný elektrický vůz. Pohon auta elektřinou z jeho větrné turbíny nic nestojí a na malém ostrově mu úplně stačí.

„Poučení z toho je, že když lidé dostanou příležitost, aby se zapojili, udělají to,“ tvrdí Hermansen.

Další cesta

Něco však na Samsø stále ještě chybí: ekologičtější doprava. Dnes jako dřív tu jezdí nákladní auta, traktory, auta, autobusy a trajekty většinou na naftu nebo benzin. Také tohle však hodlá Hermansen změnit.

Vyzval výrobce, aby využili Samsø jako zkušební laboratoř pro příští generaci elektromobilů, a chce u čerpacích stanic uskutečnit projekt „náhradní baterie“, kterým by se zamezilo časovým prodlevám při nabíjení. „Máme elektřinu na nabíjení, jejíž výroba po sobě nenechává ani tu nejmenší uhlíkovou stopu,“ zdůrazňuje.

Hermansen nepotřeboval ani deset let, aby Samsø přetvořil v energeticky soběstačný ostrov. Cíle dosáhl v roce 2005. Vývoz elektřiny na pevninu ostrovanům navíc víc než zaplatí sníženou spotřebu ropy. Ostrov vyprodukuje o 40 procent víc, než spotřebuje. Energetické náklady na domácnost klesly o 30 procent.

Každému, kdo by se chtěl od ostrova poučit, Hermansen říká: „Nekopírujte nás. Používejte místní zdroje: solární na jihu Evropy, větrné na severu či biomasu kdekoliv. A samozřejmě nezapomínejte na zapojení místních obyvatel a lokální vlastnictví.“

Hermansen nesedí nečinně. Chystá se snižovat energetickou spotřebu. Zisky z investic samosprávy do větrné energie investuje do dalších projektů obnovitelné energie. Renovují se veřejné budovy a školy: lepší izolace, okna bránící únikům tepla a inteligentní osvětlovací systémy. A pak jsou tu „chytré domy“, ve kterých počítač řídí vytápění, větrání i vodu. „Technologie jsou k dispozici, proč jich nevyužít?“ přemýšlí nahlas.

Pro časopis Reader's Digest Brian Eads