Bez nadsázky říkám, že můj život skončil v jednadvaceti letech

Tedy můj osobní, sám sebou se zaobírající a v čiré já ponořený život. Stalo se to na přednášce z literatury ve druhém ročníku vysoké školy. Moje holka, sedící v posluchárně několik řad přede mnou, mi poslala lístek, kde stálo: „Jsem v tom.“ Pod tím bylo v závorce výhružně připsáno: „A nechám si to!“ Probírali jsme zrovna básníka Gellnera „Mně vstříc po žluté silnici / jde měšťák se svou samicí. / Dost možná: zde se narodili / a žili v tupém štěstí svém, / několik bytů zalidnili / života schopným potomstvem...“

Do porodnice jsme šli pěšky. Jméno pro dítě jsme vybrali podle našeho psa. Porodné propili se spolužáky. Vzpomínám, jak jsem na koncertě Tří sester pogoval s balíkem pampersek v ruce. Když bylo zkouškové období, půjčovali jsme si navzájem špunty do uší. Během zkoušky z lingvistické morfologie stihla žena dvakrát nakojit a jednou přebalit. Bylo to neuvěřitelné: naši rodiče na nás ještě brali přídavky na děti a my už brali přídavky na své dítě. Vzpomínám na to rád. Své nezralé rodičovství jsem si užil.

Pak přišly všední pracovní dny

A další dvě děti. Člověka ve víru starostí ani nenapadne, že si v mládí „zkazil“ život dítětem. Jenom když se u nás zastaví bývalí spolužáci a vytáhnou notebook, malinko zesinám.

„Tak tohle je Nový Zéland, tam jsme byli s Rendou půl roku,“ švitoří spolužačka z kruhu Monča a kliká na fotografie rajských scenerií, které znám jen z Pána prstenů. Série z ročního pobytu v Dillí mě nechává chladným, ale když rozbalí soubor New York, rozkašlu se a jdu se uklidnit do lednice hltem piva. Žena se pak vytasí s ohmataným albem, kde stojí Matěj u prolejzačky, Ondra s Kubou se koupou na chatě u Říčan v plechovém lavoru, já na matějské pouti vystřeluju opičku na gumě. Myslím si: Zéland, to je Matěj, Dillí Ondra, New York Jakub. Jen koutkem oka sleduji, jak se nad naším albem rozkašle bezdětná Monča a jde se uklidnit cigaretou na balkon.

V duchu pak bilancuji, co jsem metodou neplodných dnů získal a co ztratil. Získal jsem, myslím, jistý nadhled nad životem. Když vám batole ve dvě ráno rozsvěcí a zhasíná do očí lampičku nad manželskou postelí a žvatlá při tom „Títí, netítí, títí...“, nemáte jinou možnost, než se stát buddhistou – nebo vrahem. Také jsem díky dětem... například zhlédl neuvěřitelné množství filmů s opičkou: opička na skejtu, na snowboardu, opička hokejistou, opička lídrem týmu ragbistů. Sám bych se k těmto snímkům stěží propracoval. Dětem vděčím dále... za objevení řady nových slov, která mi na univerzitě zatajili. No, znáte výrazy člž, kmošt, ufrum či rrrwz? Vidíte, a děti mě při hře scrabble vždycky přesvědčují o jejich existenci. Ano, pozitiv je opravdu spousta.

A oč jsem přišel? Zatím mě nepotkáte na sluncem zalitých novozélandských pláních, ale spíš u Říčan ve stínu prolejzačky, jak si čtu Pána prstenů. Ostatně, kdybychom měli někam letět letadlem, pak jedině celá rodina. Žena má totiž takovou morbidní zásadu: kdyby letadlo spadlo, ať umřeme všichni naráz. Ale to je jasné každému, kdo má děti.

Pro časopis Reader's Digest Jan Nejedlý