Má ještě řemeslo zlaté dno?

Náměstím se line vůně páleného dřeva, ozývá se nepravidelné ťukání a cinkání. Kolemjdoucí neodolatelně přitahuje pícka s kovadlinou, u níž stojí rozkročený svalnatý mládenec a údery kladiva tvaruje kus zrůžovělého železa. Atrakce. Lidé z velkoměst odvykli fyzické práci natolik, že pouhý pohled na ni vyvolává pocit krásy, nostalgie a okouzlení.

Okouzlení je to tam, když se vám něco porouchá v bytě a vy hledáte podobného sympaťáka, který přijde s brašnou přes rameno, usměje se, plivne si do dlaní a opraví, co je třeba. Takových je jak šafránu. V koncích se můžete ocitnout, když budete potřebovat vyčistit vlněný koberec, opravit vytrženou patentku na kalhotách, přiletovat uvolněný kontakt v elektrospotřebiči. Evropan 21. století se hrdě zbavil fyzické práce, a náhle zjišťuje, že s vaničkou vylil i dítě. Chtěli jsme mít národ expertů, místo toho máme národ nezaměstnaných úředníků a kapajících kohoutků. Vysokoškolskými diplomy bychom mohli tapetovat, kdyby tu ovšem byl někdo, kdo to ještě umí. Zdá se, že pověstný zlatý lesk českých ručiček za poslední léta poněkud zmatněl.

Je nám ještě pomoci? Budeme už nadobro řemeslníky shánět se slovníkem ukrajinštiny v ruce? Snad ještě není vše ztraceno, jen se musíme dobře rozhlédnout kolem.

Příběh stavbaře Zdeňka

Pro řadu mladých lidí je dodnes řemeslo pokračováním rodinné tradice. Nejinak tomu bylo u Beranových. Zdeňkův otec byl nástrojář a bylo přirozené, že syn bude v řemeslu pokračovat. Jenže přišla revoluce, domácí těžký průmysl šel ke dnu a s ním i zájem o vyučené obráběče kovů.

Zdeněk šel dělat údržbáře, ale přičichl i ke stavařině. Uvědomil si, že o co méně příležitostí je v továrnách, o to víc jich čeká na stavbách a přestavbách. Rozhodl se, že se udělá pro sebe. Ještě s kamarádem, mechanikem zemědělských strojů, začali nabízet služby ke komplexním rekonstrukcím interiérů. Dnes jsou vyhledávanými odborníky. Smysl pro přesnost a poctivost, jejž do práce vkládají, oceňují všichni, kteří si už vyzkoušeli nekonečný maraton shánění jednotlivých řemeslníků z ulice.

Na takové práci mu vyhovuje to, že pracuje sám za sebe a za výsledek si osobně ručí. „Samozřejmě že to je fyzicky dost namáhavé,“ připouští, „ale mě nenaplňuje to, že se zpotím jak kůň. Baví mě udělat zakázku na klíč, přesně podle vizualizace od architekta. V kanceláři by mě sedět nebavilo. Účetnictví mě vyčerpá víc než fyzická dřina.“

Co je pro něj největší odměnou? „Jednou jsme třeba řešili, jestli se dá upevnit závěsná záchodová mísa na zeď, která je dokulata. Každý by vám řekl, že to nejde. Nakonec jsme ji tam dali, i když to chtělo speciální nástroje. Stavební časopisy si to pak chodily fotit. Těší nás, když odevzdáme práci přesně podle představ a ještě třeba posuneme hranici toho, co jde realizovat.“

Takového pomocníka by chtěl domů každý. Jenomže tahle partička už je o úroveň výš: nově podezdít sprchový kout by vám asi domů nepřijeli.

Když už naříkáme na nedostatek řemeslníků, zedníků se to týká snad nejvíc. Drobné domácí opravy se jim totiž nijak zvlášť nevyplatí. Ty dobré dávno podchytily stavební firmy a pracují na novostavbách.

Náhodně jsme si vybrali k návštěvě jedno stavební učiliště, Střední školu stavební v Jihlavě. „To víte, rodiče jsou někdy ambicióznější než děti,“ povzdechne ředitel Pavel Toman nad poklesem zájmu o učební obory. Dnes je prý trend hledat zaměstnání spíš ve službách. Rozhodování o volbě studia probíhá v patnácti letech, a to je příliš brzo. Jak může někdo hned po základní škole vědět, jaký obor je pro něj nejvhodnější. V zahraničí to často řeší dvouletým polytechnickým studiem, během něhož se student zorientuje. „Moc nám také nenahrává, že se z osnov základek vytratila dílenská cvičení. Děcka nemají představu o manuální práci, a tak je v rámci různých akcí zveme do dílen, aby si aspoň sáhla na dřevo,“ podotýká ředitel.

Jestliže jihlavská škola o studenty nouzi nemá, pak i díky tomu, že se snaží žáky udržet promyšlenou strukturou oborů. Kromě stavební průmyslovky je zde ještě stupeň nazývaný technické lyceum, tedy něco mezi průmyslovkou a gymnaziálním učivem. Naopak slabším žákům tu nabízejí jako poslední záchytnou síť jednoduchý dvouletý učební obor. „Propracovali jsme marketing. Fungujeme v tvrdě konkurenčním prostředí a museli jsme se naučit žáky získávat,“ vysvětluje Toman. Problém větších měst je podle něj v tom, že při širší nabídce středních škol na ty odborné už moc žáků nezbude. V Jihlavě mají tedy víc žáků-zedníků než podobně zaměřené učiliště v Praze na Zeleném pruhu.

V posledních letech se profesní úroveň řemeslníků stále snižuje. Naše nářky nad jejich neochotou a neprofesionalitou však Pavel Toman usměrňuje srovnáním. Měli bychom prý vidět, jakou práci odvádějí ti na Slovensku, to je teprv Východ.

A pak je tu problém lidských zdrojů. Pro většinu žáků je učňovský obor z nouze ctnost. „Řemeslo volí čtyřkaři a pětkaři, kázeňsky problémoví žáci postrádající motivaci, často se specifickými problémy učení. Z těch pak máme vychovat dobré řemeslníky. To není právě lehký úkol.“

Příběh elektrikáře Jana

O víkendech byste Jana Pražáka nepoznali. Přestrojen za vojáka z doby napoleonských válek se se stovkami podobně postižených honí po kopcích, mává šavlí nebo umírá v bitevním poli. Na tento koníček padne většina jeho úspor. Když vám ale přijde zapojit elektrický sporák, nezažijete s ním rozhodně nudu. Stačí pohled na vojenskou čepici, kterou ozvláštňuje svůj pracovní úbor.

Navzdory jménu bydlí Jan Pražák (44) u Rokycan, do Prahy ale celkem často jezdí pracovat. Také v jeho případě byl učební obor elektromontér rodinnou tradicí. I on se s kamarádem „udělal pro sebe“, jakmile ho přestaly vázat povinnosti k firmě, která mu před lety zajistila byt. Co se týče předávání štafety, svou úlohu plní i dál: zatímco starší syn studuje vysokou školu, mladší se přihlásil na elektroprůmyslovku.

Rozšafný elektrikář se při práci netváří útrpně, z jeho návštěvy máte pocit, že byla oběma stranám k užitku. Nesouhlasí, že by ubývali dobří řemeslníci, spíš podle něj přibývají tlaky na to, aby práci odváděly řemeslnické „rychlokvašky“. „Lidi chtějí všechno hned. Baráky jsou rychlokvašené, ještě nestihnou vymrznout a už se prodávají. Naši tátové věděli, že se má dům nechat jednu dvě zimy vymrznout, jenže kdo by na to měl dnes čas? Všichni chtějí hned stavět, hned prodat... hned umřít,“ přemítá.

Celkový pokles zájmu o řemesla potvrzuje i Jaroslav Mikšaník, analytik Úřadu práce v Olomouci. „Citelně tu chybějí řemeslníci ve věkové kategorii 30 až 40 let,“ říká. Po roce 1989 se přerušila kontinuita do té doby zavedené praxe, kdy měly patronát nad jednotlivými odbornými učilišti konkrétní podniky. „V 90. letech se firmy učňovského školství zbavovaly, a teď se jim to vrací jako bumerang. Najednou mají nedostatek určitých profesí.“

S ředitelem Tomanem se zcela shoduje v tom, že problémem bývají rodiče. „Myslí, že střední škola s maturitou protrpěná s odřenýma ušima je pořád lepší než vyučení.“ Poklesl ale i počet žáků obecně. Počátkem 90. let zavládl trend počkat s dětmi až po kariéře v dravě se rozjíždějícím kapitalismu, takže místo generace potenciálních nových řemeslníků tu máme děti školou a školkou povinné.

Být manuálně činný už není moc sexy. Zdeněk Beran o tom ví své, když marně shání parťáky na stavbu: „Spoustě mladých lidí učaruje možnost ‚kariéry‘ třeba u McDonald’s. Každého tam nalákají na to, že za chvíli praxe získá post manažera, ovšem to je jen trik. Když si dobře vedete, za odměnu se tam stanete třeba manažerem přes úklid podlahy – a vyděláte si polovinu toho, co ve stavebnictví. Než fyzicky pracovat, jdou lidé radši do fronty na podporu.“

Nedalo mi ale zase tak velkou práci najít člověka, který Zdeňkovu zkušenost vyvrací. Šel jsem si dát opravit rozpadlý zámek do zámečnictví. Starší pán ho vzal do parády a přímo se s ním mazlil, když zkoumal, kde je problém. Měl jsem za to, že se jedná o zkušeného profesionála, který mezi zámky strávil celý život. Ukázalo se, že mám před sebou vystudovaného ekonoma...

Příběh zámečníka Karla

Většinu života strávil Karel Beke v kanceláři jako ekonom. Když o práci přišel, uvědomil si, že mu nedělá problém živit se rukama. Pár let dělal prodavače, potom však zavadil o místo v zámečnictví v pražských Holešovicích. Práce ho těší a dovede si představit, že tu setrvá až do důchodu. „Přitahuje mě, že za mnou něco zůstane,“ opakuje motiv, který jsme už slyšeli od ostatních zpovídaných. „Zvlášť mě potěší, když se podaří něco, co na první pohled udělat nejde.“

Jeho nový zaměstnavatel se s ním nemazlil. Jako první zkoušku dostal za úkol ráno vytáhnout mříž chránící výlohu. Dokud nezabral, nechápal, proč kolem stojí kolegové a čekají, jak si poradí. Následovaly další úkoly. Naučit se zpaměti profily všech klíčů, rozložit a složit vložku. Všemi prošel. „Když vás to chytne, není problém se naučit cokoliv.“ Na mou otázku, jestli člověk musí být šikovný od přírody, nebo jestli může dělat zámečníka každý, odpovídá: „Naučí se to každý. Ne každý na to ale má dost vůle. Když do práce chodíte jen z musu, tak budete i po deseti letech nanejvýš jen řezat duplikáty.“

Pan Beke nepočítal s tím, že se stane zámečníkem, ale v malé dílničce a v modrém umaštěném plášti vypadá, jako by našel to, co dlouho hledal.

Známá žijící v Berlíně si postěžovala, že nebýt Turků, nikdo jí neopraví podpatek. „Žádný výrobce už nehraje na náhradní díly,“ potvrzuje Karel Beke obecný trend. „Možná, že se ale teď, v krizi, lidi budou vracet k tomu, co uměli dřív.“

Opravdu, zdánlivá katastrofa často otevře bránu něčemu novému. Včera jsem procházel jedním stárnoucím pražským sídlištěm. Zašel jsem si přitom koupit noviny do trafiky a koukám – stojí tam zašlá kopírka a starý šicí stroj. Původně tu byl obchod s podlahovými krytinami, ale ten neuživil ani nájem, tak majitel přibral galanterii. Potom zjistil, že místním seniorům dělá problém i přišít knoflík a provozovna se rozrostla o opravnu oděvů. Později přibyly další služby.

Někdo by na nedostatek reagoval tím, že podnik zavře. Jiný se rozhlédne, jak jinak může být užitečný. Kvůli rozšířenému sortimentu provozovny nemusí důchodci dojíždět do centra kvůli každé drobnosti. Pro někoho je zkrátka krize důvod k růstu.

Pokud bude takových víc, nebudeme muset čekat na příchod Turků.

Pro časopis Reader's Digest Ivan Adamovič