Milí čtenáři, v únorovém čísle časopisu Reader’s Digest jsme vyhlásili výsledky soutěže a otiskli vítězné příspěvky ve všech třech kategoriích. Dnes je na řadě příběh, který jsme ocenili 2. místem v kategorii Zásah v pravou chvíli. V dubnovém čísle vás čekají další dva.

Kluci z hájenky

Petr maštera, Zlín

Bydleli jsme v hájence za vesnicí, uprostřed zalesněného hřebenu táhnoucího se po hraniční linii. Jesenické podhůří, takový zapomenutý kraj, do Polska to bylo přes kopec. Hájovna patřila Státním lesům, kde otec po studiích nastoupil jako lesní správce čili hajný. Maminka pracovala jako zdravotní sestra v dětském ústavu, bratr Stanislav byl o dva roky starší, a mně v tom roce 1977 bylo devět. Dolů do vsi to bylo víc než dva kilometry, první dům asi kilometr. Do školy to bývala dlouhá cesta.

Občas nás svezl traktorista, co jezdíval s krmením na horní konec do kravína, ale otec nás huboval, že máme jeden druhého a svezení máme chtít, jen když je opravdu škaredě. Ráno se k nám cestou děti přidávaly, to už bývalo veselo, odpoledne nás zase opouštěly, to jsme jim i záviděli, že už jsou doma, a nás čeká ještě kus cesty. Vždycky nám zbyl kousek od svačiny, co nám maminka chystala, někdy jsme ho ale rozdali. To se po vsi toulala taková veliká černá kočka, ostatní děti po ní z pověry házely kamení, aby jim nepřekřížila cestu. Bratr se jim v tom snažil zabránit a já jí házel ty zbytky. Přišlo nám to normální a snad i přirozené, nejspíš tím, jak nám otec přírodu ukazoval a co jsme k takovým opuštěným tvorům sami cítili.

Toho roku v únoru byla pořádná zima, sněhu po kolena. Vždy, když v hájovně zazvonil telefon, jsme se předháněli, kdo ho zvedne. Tenkrát byl jen v obci na úřadě, na poště, v obchodě a v zemědělském družstvu, mezi lidmi ho neměl nikdo. Hájovna ho měla kvůli lesní a požární ochraně. Tenkrát volal veterinář z družstva, že našli zemědělci na poli zle potrhanou srnku, nejspíš od psa, ale prý dost velkého, ať ji prohlédne, a jestli nemá v revíru škodnou. Táta si zamračeně probíral vousy na bradě a pak pověděl: „Jó, já se zítra na to přijdu podívat, ale zatím v revíru nemám nic, co by naznačovalo škodnou.“ Myslel spíš na pytláka, co občas něco uloví, vezme si masa, co unese, a zbytek nechá ležet jen tak. Věděl ale, že Lojza, ten veterinář, je hodně zkušený, aby to poznal... no však se zítra uvidí. Maminka se zeptala, kdo volal a co chtěl, a táta jen tak tiše prohodil, že našli v polích potrhanou srnku a prý v Polsku utekl nějaký hlídací pes z drůbežárny, ale já myslím, že to pytlák ve spěchu nepobral, co ulovil... Jojo, zítra uvidíš, mávla rukou a šla chystat večeři.

Přes noc zase trochu připadlo. Byli jsme už otrávení, zase bude náš chodníček zasypaný až k první chalupě. Ráno jsme našli nachystané oblečení, svačinu i snídani, na stole vzkaz, ať se neloudáme a když budeme ze školy doma dřív, ať začneme chystat krmení. Měli jsme malinko zpoždění, a tak když začal zvonit telefon, nemohli jsme se vrátit, však řekneme rodičům, že kdosi volal...

Hajný, náš táta, ještě chvíli držel sluchátko, i když věděl, že jsme v tuto dobu už na cestě do školy. Veterinář Lojza pokrčil rameny: „Však ono to psisko přes den bude schované a večer klukům řekneš, ať si dají pozor. Třeba tu bestii zatím někdo dostane...“ Srnu totiž opravdu rozcupoval pes, ne ale z hladu jako ze zlé povahy. Služba v té drůbežárně totiž nebyla nic hezkého: v noci prostor jen kolem plotu, přes den v kotci, kam mu hodili něco k žrádlu, žádná láska, péče, procházky, nic, ten pes byl prostě chudák...

Odpoledne jsme šli ze školy nejdřív do malého obchůdku koupit chleba, jak maminka prosila. Mráz byl i přes den velký a vítr se proháněl po vsi. Každý spěchal domů. Hodili jsme nákup do brašny a vyrazili. Co asi dělá ta černá kočka, kde je dnes schovaná? Za námi je slyšet traktor, hurá, ten nás sveze na rozcestí pod hájovnu, pak už jen krajem lesa mezi potokem a cestou, to jsme za chvíli doma. Traktor ale nezpomaluje, to není náš oblíbený Jarda, co se zná s našima. „Ten čerstvý sníh a vítr je protivný, že, brácho?“ povídá Standa, „už ať jsme doma.“ Myslel jsem na teploučko, co vydávala naše stará kachlová kamna v kuchyni. Od posledního domu to máme domů slabší kilometr, říkal táta, patnáct minut, když sebou pohnete... Jako kdybychom ho teď oba slyšeli. Přidali jsme do kroku. Pomalu uvidíme mezi stromy na stráni komín hájovny. Když má maminka v práci „ranní krátkou“, z komína půjde kouř.

Staník se zastavil tak prudce, že jsem do něj vrazil: šel jsem krok za ním, hlavu skloněnou, aby ten protivný vítr tak nepálil do tváří. Chtěl jsem říct nějakou výčitku, ale jen jsem otevřel pusu... a zůstal stát. Před námi, přímo na cestě, stál pes, největší, jakého jsem dosud viděl, hodně chlupatý, a ty obrovské nohy a tlama... Hlavu měl vztyčenou, čenichem nabíral náš pach. Dvakrát štěkl... no tohle, lekl jsem se! Jako když praštíte do kbelíku, taková rána, až se mi snad srdce zastavilo. Co teď, co chce? Ten se asi jen tak nelekne, to není jako tady ve vsi, kde stačilo většinou křiknout „běž domů“ a bylo. Tady nás psi znali a my znali je... Přitiskli jsme se bokem k sobě tak těsně, co to šlo. Pes poznal, že jsme k něčemu odhodlaní, ale k čemu? Spustil takový štěkot a zlostné vrčení, že jsem to ještě neslyšel!! Podlamují se mi nohy, cítím, jak kolena padají do sněhu, hrdlo se sevřelo. Brácha se chystá nakročit, třeba to ten pes nebere tak vážně. Snažím se nezůstat pozadu, zvedám se, stojím jen díky Staníkovi, rukou mě přizdvihuje. „Pojď, zkusíme pomalu projít kolem těch stromů na kraji cesty...“ Pes ovšem nesouhlasí, vykročil přímo k nám. Chvíli stojíme snad jen tři čtyři kroky od sebe, v nás malá dušička. Pes vycítil převahu, další příval štěkotu... kolena mi opět padla do sněhu a přidal se tichý, ale bolestný pláč. Proč, proč na nás útočí? Jsme přece kluci z hájovny, jsme tu doma! Mámííínkó, volal jsem zoufale, ovšem tiše. Ta by se jistě nebála, však tam u nich na Valašsku dřív i vlci přebývali, ta by ti, pse, klackem takovou majznula, dopřával jsem si odvahu. Pes ale ne a ne přestat, jako by ještě kousek popošel k nám. Táto, tatíííí, kde jsi?! Kdybys, pse, viděl jeho loveckou pušku, to bys pelášil, jéjda! Oči jsem měl plné slz, hlavu v jednom ohni, myšlenek hodně, a přeházených. Jakpak asi bolí kousnutí? Co když umřu? A co brácha? Sliboval jsem v duchu: maminko, já už budu hodný, nebudu zlobit, vymýšlet hlouposti, budu se učit... A zase slzy a úzkost, co pálí v celém těle.

Pes přestal štěkat, ještě víc se rozkročil, obrovskou tlamu otevřenou, sliny mu z ní kapaly. Standa asi vycítil šanci: ještě jednou mi rukou pomohl zvednout se, mě nějaká síla přiměla přestat plakat, cítil jsem, že můžu jít, co jít, rozběhnu se, pes bude jen koukat a my mu utečeme! „Pojď,“ řekl brácha, přece se tady nepoděláme!“ Jeho odvaha mě nadnášela. Jako nic jsme vykročili. Jenže jsme byli psova kořist, které se nechtěl vzdát: začal znovu zběsile štěkat a přibližovat se. Tak to je konec, pociťuji hroznou bezmoc, už nepláču, cítím se odevzdaný. Mě kousni, potvoro, prvního, mě, brácha musí domů...

Nevím, jak dlouho to trvalo, přišlo mi to jako věčnost, vrací se mi to občas ve vzpomínkách, ale již to nebolí. Naráz ale štěkot přestal a já vnímal, jak se mezi nás a to psisko nebojácně postavila černá kočka. Pohlédla na nás klidně, jako by měla radost, že potkala ty dva kluky, kteří pro ni občas mají dobrotu. Vzápětí pohlédla i na toho psa, kterého taková troufalost zaskočila, a pak se ohromnými kočičími skoky vydala k potoku a k louce na kraji lesa. Pes zapomněl, že chtěl nás, a vyrazil za kočkou. Marně, nedostihl ji.

Mně se nohy tak rozeběhly, že to musel být nejrychlejší běh, co jsem kdy běžel domů, do hájovny! Až na schodku před dveřmi jsme se s bratrem zastavili a jeden na druhého jsme se usmáli s pocitem vítězství... a potom si už jen matně vzpomínám, jak mě maminka uložila do postele. Slyšel jsem, jak jí Standa vypráví, ale já tam byl tak napůl, stále mě držela úzkost. Maminka proseděla u mé postele noc a stále zkoušela, jak mě teplota zahlcuje a zase opouští. Vnímal jsem, jak přišel otec a brácha s maminkou mu vše pověděli. Přišel k mé posteli, pohladil mě, porovnal peřinu. Chtěl jsem vyskočit a obejmout ho, požalovat na toho psa, tolik, tolik jsem chtěl, jenže tělo jsem měl jako vypnuté. Maminka mě znovu hladila a já pocítil tak intenzivně teplo domova, že jsem se rozplakal. Zaslechl jsem, jak na chodbě zavrzaly dveře té skříně, v které měl otec loveckou pušku, a pak klaply dveře. Probrala mě rána, podobná výstřelu. Za naším polem, co již začíná les, tam táta toho psa zastřelil.

Ne ze zlosti, z rozmaru či lovecké vášně, otec nikdy takový nebyl, to jen chránil svá mláďata. A maminka šeptla do tmy: „Tak, kluci, teď už můžete spát klidně.“