Mohutné pohoří je jako na dlani

Hluboká údolí se proplétají v zákrutech se strmými srázy a rozeklanými vrcholy. Z kraje je vidět Sluneční a Tetřeví vrch, o kus dál pak postupně Liščí a Luční horu. Úchvatný obrázek Krkonoš završuje jakoby všemi opuštěná Sněžka. Nejsme však na výletě: slavné české pohoří právě z nadhledu pozorujeme v malém bytě v pražských Nuslích, kde je coby papírový model už pět let vyrábí třicetiletý zaměstnanec jednoho z pražských nakladatelství Vojtěch Noha.

Tvůrce „malých“ Krkonoš není kartograf ani profesionální modelář. Vše si vymyslel sám. Kopec po kopci tvaruje z papíru výhradně podle své vlastní metody. A teprve skrze věrný portrét Krkonoš si prý k magické krajině divokých hor vypracoval skutečný vztah.

Všechno začalo idylickými zážitky z dětství. Rodina Vojtěchova otce, písničkáře Jakuba Nohy, trávila nejhezčí společné chvíle na chatě v legendárním trampském ráji – posázavském Kamenném Přívoze. „Rád jsem se koukal do vln Sázavy a obdivoval mohutné kopce okolo. Do toho jsem četl indiánky a Foglara,“ vzpomíná Vojtěch.

Láska k přírodě mu zůstala, s kamarády postupně obrazili Lužické, Orlické, Jizerské i Krušné hory. Skutečně nezapomenutelný zážitek ale přišel až na jednom z jeho prvních výletů do Krkonoš. Po dlouhé a trmácivé cestě nekonečnými skalami a až téměř na samém vrcholku hor s řídkým porostem zkroucené kleče najednou s úžasem sledoval na desítky kilometrů téměř dopodrobna vykreslenou krajinu pod sebou – namodralou dálku s drobnými domky a zahradami zalitými sluncem. Po pár vteřinách horské magie se náhle zatáhlo a v husté mlze přihnala vichřice sněhovou bouři. „Jen těžko jsem scházel nazpátek, romantiku bez varování vystřídalo drsné procitnutí a takřka něco jako boj o život,“ líčí Vojtěch Noha své setkání s typickým krkonošským zvratem počasí.

Zatoužil se prostředí hor víc přiblížit

„Hory mají spoustu zajímavých tváří – od usedlostí s políčky a kravami po osamělé a tiché kouty. Jenže i když jsem se tam vypravil snad už třicetkrát, nemohl jsem se tam jen tak odstěhovat. Pak jsem ale jednou dostal při pohledu na Langweilův model Prahy nápad: vyrobím si přesnou kopii svých vlastních Krkonoš,“ vypráví Vojtěch Noha.

Zpočátku to vypadalo jako nerealizovatelný sen – až dosud jako kluk pouze lepil modely hradů a automobilů z časopisu ABC. Bývalý student sociální geografie a demografie Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity si ale přece jen nakonec věděl rady. Pořídil si překližku o rozměru jeden a půl krát jeden metr a pomocí papundeklu, novin, škrobu a disperzního lepidla začal podle podrobné mapy a leteckých snímků pomalu vztyčovat první kopce.

„Obkresluji jejich obrys podle vrstevnic a orientační sítě na mapě. Pak ho vystřihnu. Když je nalepím přesně vedle sebe, vznikne jakási kostra, která se postupně zahušťuje, až z toho je nakonec dokonale přesná kopie krkonošského terénu,“ líčí svůj pracovní postup.

Hodinu po hodině začalo horstvo pomalu vyrůstat do dnešní podoby holé a novinovým papírem polepené detailní kopie země s každým výstupkem, puklinou či zlomem. A stálo to za to: Vojtěch Noha prý vlastně až teprve tady doopravdy detailně poznal „skutečné Krkonoše“. „Prostě začínám trochu rozumět tomu, jak vznikaly, proč je tenhle kopec větší než druhý, představuji si, jakým směrem vane vítr a jak se tvoří lavinová sedla,“ popisuje Vojtěch potěšení z tvarování, členitosti a náhlých převýšení a zkoumání, která pastvina vznikla už v dobách ledových.

Pomocí špejle ukazuje na modelu svá oblíbená místa: prameny Labe a Úpy, Klínové boudy, Přední Žalý a vrch Štěpánku. „Při takové práci zapomenu na všechna trápení. Je to zvláštní pocit přejet pomalu po horách rukou a na dlani cítit drsný povrch takového tisícimetrového Struhadla. Je to něco jako věkem zbrázděná stromová kůra, prostě pochopíte, jak jsou hory velkolepé a naučí vás, že nemáte v životě zase až tak pospíchat,“ říká modelář.

Hrubý model už je hotový a teď čeká na barvu. Ta přinese zvýraznění vysokých skalních stěn, zkroucených buků, zbytků pralesa, luk, rašelinišť, kamenných polí, sněhových závějí a vylidněných vesniček. Nebudou chybět ani lyžařská střediska s vleky, kde duní techno, ani legendární turistické chaty. „Asi tak za dva roky by pak mělo být všechno hotovo,“ říká Vojtěch. A co se svým výtvorem nakonec bude dělat? „Dostal jsem nabídku umístit model do muzea ve Vrchlabí. To by byla velká pocta. Třeba to přispěje k větší úctě k horám a zpomalí jejich poškozování,“ těší se Vojtěch Noha.

Pro časopis Reader's Digest Jan Brabec, Respekt